2.9.2003, Bradavice
Tak už je to tady. Londýn který je pro mě symbolem domova a dětství jsem nechal za zády a zrovna teď sedím na překvapivě pohodlné posteli, jakou jsem zatím viděl jen při prohlídkách zámků a hradů. Všechno je tady tak zvláštně cizí a nový, ale zároveň se tady cítím jako doma. Teda aspoň na koleji. Nebelvírská kolej je neskutečně útulná. Vrátím se ale k včerejšku, tedy ke dni odjezdu do Bradavic. Sotva jsem ráno vstal a probudil se, sevřel se mi žaludek nervozitou. Furt jsem se přehraboval v kufru a přemýšlel, jestli mám všechno. No kdyžtak napíšu tátovi, aby mi chybějící věci poslal. Oblíkl jsem si bradavickou uniformu až na plášť a klobouk. V tom bych v Londýně vypadal fakt divně. Vychutnal jsem si na dlouhou dobu poslední snídani doma, i když Sophie nezavřela pusu a furt opakovala že chce jet s náma aspoň na nádraží. Naštěstí je nastydlá, beztak z toho jak promokla na tom dětským hřišti u Kotle, takže se táta nenechal ukecat a musela zůstat doma v posteli.
Po snídani jsme s tátou nasedli do auta a vyrazili jsme do města směr Děravý kotel. Kolem Kotle se praticky nedá zaparkovat, a tak jsem se musel kus táhnout s kufrem a Pow (moje sněhobílá sova s peřím načehraným jako čerstvě nasněžený prašan) v kleci po ulici. Nebýt Pow, nikdo by si nás nevšiml. Ale sova v kleci prostě přitahuje pohledy. Před Kotlem se už tvořily hloučky mých budoucích spolužáků a v Kotli byl ještě větší zmatek. Tátu ale nic z toho nepřekvapilo. Ani ty kaluže zvratků na zemi, ve kterých se dokonce válela nějaká holka co nebyla schopná se zvednout. S absolutním klidem vytáhl hůlku, mávnul s ní ke dvěma kalužím a ty během okamžiku zmizely pod pěnou, která se z ničeho nic objevila a taky zmizela. Po chvíli jsem se konečně dostal s kufrem k průvodčímu z bradavickýho expresu a truhle na kufry vedle něj. Je trochu smutný, že na můj pozdrav reagoval ve stylu "konečně někdo pozdravil". Kouzelnický děcka asi nemají ani špetku výchovy.
Z Kotle jsme s tátou pokračovali na nádraží pěšky, protože s autem bychom tam těžko parkovali a navíc je to kousek. Přestože jsem už cestoval krbem, táta mě "přemístil" kouzlem z kuchyně rovnou na Příčnou, viděl jsem jak prázdná láhev byla v okamžiku plná vody a pár dalších kouzel, příchod k vlaku mi připravil další překvapení. Bradavický expres odjíždí z nástupiště 9 a 3/4. Ne 9 ani 10, ale 9 a 3/4. A ono opravdu je tak nějak mezi nima. Táta se zastavil kousek před sloupem dělící nástupiště 9 a 10 a během chvilky tou zdí někdo prošel. Ani jsem nezaregistroval kdo to byl. Nejistě jsem se zeptal táty, jestli opravdu budu muset projít skrz a ten mi to potvrdil. Tohle už je opravdu šílený! Jak může někdo projít skrz cihlovou zeď?! Když táta viděl jak jsem byl... zaskočenej, prošel první. Prostě vykročil směrem k té stejně a najednou byl pryč. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si stoupl před tu stěnu, zavřel jsem oči, z hluboka se nadechl a udělal jsem několik kroků vpřed. Dalo mi to docela zabrat přemoct ten pocit, že je přede mnou tvrdá zeď do které prostě musím narazit, ale povedlo se. Když jsem otevřel oči, všechno vypadalo tak nějak jinak a hlavně na před tím prázdné koleji najednou stál parní vlak s červenými historickými vagóny. Došli jsme ke dveřím vagónu jen pár minut před odjezdem. Rozloučili jsme se, táta jako vždy opakoval ať na sebe dávám pozor a bla bla bla... však to znáte... a nastoupil jsem do vlaku.
Po chvíli procházení vlaku jsem si přisedl do kupé, ve kterém jsem zahlídl Lucase. Toho z dětskýho hřiště v Londýně. I když nás bylo v kupé celkem dost, bylo v něm překvapivě ticho. Teda spíš ze začátku. Došlo samozřejmě i na už klasickou otázku... Do jaké chceš koleje? ... Mám pocit, že jako jedinej jsem chtěl do nebelvíru. Lucas chtěl do zmijozelu. No je fakt že by tam asi zapadl. I když si s ním celkem rozumím. Trochu jsem v duchu zaváhal, jestli nakonec patřím do nebelvíru. Ale určitě mám blíž k odvážnýmu nebelvíru, než k vypočítavýmu zmijozelu. Cesta utekla jako voda a ani jsem si nestihl přečíst noviny, který ve vlaku prodával průvodčí.
Sotva jsem vystoupil na nástupiště, moje nadšení zchladil silný déšť. V tu ránu jsem byl rád za ujetý špičatý klobouk, který bych si jinak nenasadil ani za zlatý prase. Nějak jsem nepostřehl pokyn kam dál, a tak jsem šel s davem. Nejdřív jsem minul tu krásnou parní lokomotivu jako z pohádky, pak jsem prošel kolem nějakých kočárů, který zjevně čekaly na zapřažení za koně a skončil jsem na molu s několika loďkama. Nastoupil jsem na tu nejbližší, což bohužel napadlo většinu. Tak jsme se tam pěkně mačkali. Krásnou plavbu po jezeře ale nekazilo jen mačkání na přeplněné loďce a déšť. Aby to nestačilo, v té tlačenici byl i nějakej Jerry. Narazil jsem na něj už na u Malkinové na Příčné. Hroznej vůl. Celou cestu dělal bordel. Nakonec se ale mezi provazy deště vynořil bradavický hrad a najednou mi všechno to nepohodlí na loďce bylo jedno. Cítil jsem se jako v nějaké pohádce. Obrovský kamenný zdi zdobily malý okna ze kterých unikalo blikající žlutý světlo a k tomu všemu, jak jsem pak zjistil, majestátní Velká síň s několik metrů vysokýma oknama. Byl to neuvěřitelný pohled.
Krátce na to jsme přirazili k molu a ve vzniklým chaosu se všichni hrnuli z loděk ke kamennýmu oblouku u východu z mola. Tam nás přivítal nějaký prostor a odvedl nás do vstupní síně. V té zase na chvíli zavládl chaos. Je vidět že kouzelnický děcka neměly nikdy hodiny tělocviku a povel "stoupněte si do dvoustupu" jim dělal obrovský potíže. Když se to konečně nějak podařilo, vyslechli jsme si kázání o slušným chování a tak. To tady nebudu zbytečně rozebírat. Následně nás začali po pěti dvojicích odvádět do velké síně. Během čekání v zástupu jsem si bohužel vyměnil několik slov s profesorem, co nás tam hlídal. Hroznej morous. Asi se blbě vyspal. Když se dala fronta do pohybu po odchodu jedné skupinky, hned na mě vystartoval, že jsem si dovolil posunout se o jeden krok než řekl ať stojíme. Naštěstí vedle mě stála nějaká o poznání milejší holka, která mi nabídla bertíkovu fazolku, když se žádný z profesorů nedíval. Ta její prý chutnala jako nějaký koření a moje jako včelí vosk. Nechápu, jak se takový bonbóny můžou udržet na trhu. A to prý nejsou nejhorší příchutě.
Po krátkým čekání nás zavedli do nějaké asi šatny vedle velké síně a zní jsme skoro okamžitě šli do Velké síně. Ten název je trefnej. Něco jsem o ní četl, ale na vlastní oči je to úplně jiný. Strop vyšší než náš dům a pod klenbou jak v barokním chrámu neskutečně skutečně vypadající obloha i s deštěm, jako kdyby tam žádný strop nebyl. Akorát ty kapky deště nedopadaly na zem. A to nemluvím o hromadě hořících svíček, který se vznáší pár metrů nad zemí. Ale zpátky k zařazování do kolejí. Postupně nás podle jména volala nějaká profesorka a my napochodovali doprostřed mezi profesorský stůl a stoly studentů a posadili jsme se na židli. Když jsem se tam posadil tuším jako třetí ze skupiny já a jako ostatním i mě na hlavě přistál starý, ošuntělý mluvící klobouk... jo. Je to tady jedna šílenost za druhou. Furt to všechno nějak vstřebávám... začal jsem si v duchu říkat, ať řekne Nebelvír. Byl to Moudrý klobouk, který zařazuje prváky do kolejí podle povahy a schopností. Naštěstí během chvilky mě opravdu zařadil do nebelvíru a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce.
Zbytek zařazování jsem moc nevnímal. Furt mi utíkaly myšlenky a navíc to bylo nekonečný. Po ukončení zařazování jsme si ještě vyslechli krátký proslov na přivítanou, ale já z něj moc neměl. Bradavický stůl je u zdi a já navíc jako nově příchozí prvák seděl dost daleko. Měli by si pořídit mikrofon a pořádný repráky rozestavět po celé síni. Následovala hostina, při které se stal ale pořádný trapas. Půlka jídla byla zkažená a jak se část děcek cpala bez rozvahy vším co jim přišlo pod ruku, následovaly velké blitkopády, nebo, vzhledem k venku řádící bouřce stylověji, průtrž blitek.
Po večeři si nás odvedli prefekti a primusové na jednotlivý koleje. Cesta do nebelvíru vedla přes velký schodiště, který bylo celkem slabě osvětlený. Procházeli jsme přes jedno patro za druhým a žádný nevypadalo stejně, až jsme se zastavili snad v nejvyšším patře. No minimálně v té chodbě už žádný schodiště vedoucí ještě výš nebylo. Naší skupinu vedla myslím primuska a ta se zastavila před obrazem takové ... tlusté dámy. Jak jsme se dozvěděli, vchod je za tím obrazem, který nás pustí jen když řekneme správný heslo. Bohužel to nebylo hovno kleslo. To by se pamatovalo líp. Ten neskutečně dlouhej a vyčerpávající den jsme zakončili až pozdě večer přidělením pokojů, přesněji postelí, a obarvením pláště na červeno a klobouku na žluto. Samozřejmě nás přivítal na koleji i kolejní ředitel, který nám představil svýho zástupce a prefektku s primuskou. Uff. Už mě bolí ruka, tak pro tentokrát by to stačilo.