Sen nebo cesta časem?
26.12.2002, Londýn
Konečně mám zase trochu času a navíc jsem zažil něco opravdu zvláštního, co si zaslouží zapsat.
Krátce po předchozím zápisu byl Halloween a tak jsme slavili moje jedenáctý narozky. Táta pokračoval v tom mým zapojování do kouzelnickýho světa, nebo jak označit to, co v poslední době provádí, jeho dárkem. Dal mi svoje starý lítající koště. Vypadá jak proutěný koště ze středověku, ale narozdíl od něj se na něm dá lítat. Prý je očarovaný. No jak jinak by taky mohlo lítat? Navíc jeden by čekal, že když si na něj sednete, zarazíte si tu násadu do zadku, ale ono ne. Je to jak kdyby na ní byl nějakej polštář nebo co. Zatím jsem to moc nezkoušel, protože nebylo kde. Kouzelníci se prý schovávají před normálníma lidma. Teda mudlama. No a nesmím teda nijak tohle krytí narušit třeba lítáním na koštěti na Piccadily Circus. Prostě žádnej mudla nesmí vidět jak dělám kouzla nebo používám kouzelný předměty. Jinak to koště se jmenuje Stříbrný šíp 2000. Prý ho používá, nebo minimálně používal když byl táta malej, nějakej famfrpálovej tým. Tuším Applebyské šípy. Ten famfrpál je takovej kouzelnickej sport, kde hráči lítají na košťatech. Má dost divný pravidla, ale jsem na něj zvědavej. Mohla by to být sranda.
To jsem se pěkně rozepsal o narozkách, to zajímavější se ale stalo až po nich. Šel jsem normálně spát, ale když jsem se ráno probudil, byl jsem někde poblíž nějakýho lesa a z druhé strany bylo myslím jezero. Stál jsem na nějaký louce nebo jak to popsat a kolem byli další lidi. Převážně děcka starý asi tak jako já a starší. Ale dospělých tam bylo jen pár. Po chvilce jsem uslyšel tátu, jak mě volá. Byl tam taky. Nechápal jsem co se děje a i táta si zjevně nebyl jistej. Ono všichni tam vypadali dost překvapeně. Táta zkoušel zjistit co se děje od těch pár dospělých, co tam byli, ale nějak se mu to nedařilo. Po chvíli mě vzal za ruku a řekl ať se ho pevně držím. Že nás zkusí dostat domů. Nechápal jsem jak to myslí. Nikde ani náznak civilizace. Žádná silnice, vlak, město... nic. Táta mě fakt pevně sevřel ruku, až to trochu bolelo, ale v okamžiku mi to vůbec nevadilo. Najednou se mi zatmělo před očima, jako kdyby se mi ztratila pevná zem pod nohama a pak... těžko se to popisuje. Bylo to příšerný. Pevně jsem zavřel oči, ale zvědavost mě nutila je chvilkama otevřít. Všechno bylo rozmazaný. Jak kdybychom letěli neskutečně rychlým letadlem. Zároveň jsem se ale cítil, jako kdybych byl ve ždímačce. Nevím jak dlouho to trvalo, ale přišlo mi to jako věčnost. Když tahle šílenost přestala a uviděl jsem zase ostře naše okolí i tátu, bylo něco špatně. Nestáli jsme na zemi, takže následoval krátký pád asi tak z metru na zem. Naštěstí tam byla jen vysoká tráva, tak to byl relativně měkký dopad. Úplně po všem ale ještě nebylo. Udělalo se mi neskutečně špatně od žaludku a najednou jsem v trávě uviděl zbytky po narozeninové hostině.
Když jsem konečně přestal zvracet a postavil se na nohy, všiml jsem si v tátově obličeji ještě překvapenějšího výrazu v obličeji.
Ani mi pořádně nevysvětlil co se právě stalo. Prý šlo o nějaký přemístění, ale víc mi neřekl. Asi hodinu jsme bloudili po okolí, než se táta zastavil a konečně mi řekl něco smysluplnýho. No... jak se to vezme. Ta hrůza, kterou jsme se dostali z tam té louky plné lidí na tady tu více méně taky louku, nás měla dostat domů. Šlo o nějaký druh kouzelnickýho cestování, kdy se kouzlem přesunete na místo, na který myslíte. Táta nás chtěl dostat domů a prý se mu nikdy nestalo, že by se netrefil zrovna domů. Navíc opět nikde nebylo ani stopy po civilizaci. A to jsme se měli objevit v naší kuchyni. Sice říkal, že tuší co se stalo, ale chtěl si to ověřit. A tak jsme vyrazili pěšky směrem, kterým podle táty, měl být Londýn. Nevím, proč se tam nechtěl přesunout tím kouzlem, ale byl jsem za to rád. Nebyl to příjemný zážitek. Šli jsme pár hodin a po cestě jsme na nikoho nenarazili. Dokonce ani na žádnou vesnici nebo aspoň silnici. I lesy a obecně příroda vypadala jinak. A vzduch byl jak někde v horách. Co ale bylo nejvíc šokující, bylo první město, na který jsme narazili. Nebo spíš osada. Vypadalo to jak archeoskanzen. Táta tam nechtěl chodit, jen jsme dívali z okraje lesa. Přestože jsme našli nějaký lidi, nevypadal o moc šťastnější. Po chvíli mi řekl, že se bojí, že jsme se nějak dostali do minulosti. Hodně vzdálené minulosti. Ten středověký archeoskanzen před náma byl asi Londýn asi tak před tisíci lety.
Netušil jsem jak reagovat. Něco takovýho přece není možný. Musí to být sen, říkal jsem si. Ale ne a ne se probudit. Sice jsme před rokem zjistil, že magie existuje a já jsem kouzelník, ale přece jsme se ve spánku nemohli dostat do minulosti. Ať už to bylo cokoli, po zbytek dne jsme bloudili po okolí a přemýšleli co dělat. Teda hlavně táta. Já to celou dobu nějak nebyl schopnej pobra a čekal jsem, že se každou chvíli probudím. To se nestalo a my furt bloudili. Po chvíli jsme narazili na další problém a tím bylo jídlo. Vodu táta umí vyčarovat. S tou nebyl problém. Ale s jídlem to bylo horší. Naštěstí jsme narazili na pár jabloní a táta pár jablek přeměnil na dorty.
Začíná mě bolet ruka, tak budu pokračovat zase příště.