Stavba hradu

27.12.2002, Londýn

Tak jsem si našel chvilku na pokračování. Zkusím to tentokrát stručněji. Po prvním dnu v asi minulosti se táta nakonec druhý den ráno rozhodl, že se zkusíme vrátit na tu louku, kde jsme se objevili předchozí den. Nebyl z toho příliš nadšený. Jak mi vysvětlil, pro bezpečný přemístění je nutný dobře znát cílový místo. Jenže mi pořádně nevěděli kde jsme to byli. Na druhou stranu říkal táta, že mu to tam bylo trochu povědomí a hlavně to jezero. Pokud jsme se opravdu dostali do minulosti, prý to mohlo být černý jezero u Bradavic. A prý pokud je něco tak mocnýho, aby nás to přeneslo i z domu někam do minulosti na jiný místo, nejspíš by to mělo souvislost právě s Bradavicema.

Zase mě vzal pevně za ruku a po chvíli se mi zase propadla půda pod nohama a zase ten neskutečně odpornej zážitek. Přistání bylo ještě tvrdší než minule a dopadli jsme na zem kousek od srázu do jezera. Po davu převážně dětí ani stopy, a tak jsme se vydali na průzkum okolí. Narazili jsme na poměrně hustý les, ze kterého se místy ozývalo vytí vlků. Tentokrát jsme ale měli víc štěstí. Po chvíli jsme zahlídli mezi stromy skupinku stanů a hned na to jsme narazili na skupinku, která nebyla nijak překvapená z naší přítomnosti a ani z našeho oblečení. Jak se ukázalo, jednalo se o studenty z Bradavic, kteří se sem dostali taky. Dozvěděli jsme se od nich, že jsme se dostali do desátého století a že jsme opravdu v blízkosti Bradavic. Teda spíš staveniště, na kterém Bradavice teprv vznikají. A co víc, v táboře jsou všichni čtyři zakladatelé a organizují stavební práce, do kterých se prozatím všichni z naší doby zapojili.

Sotva nám stihli říct takový základní informace, objevil se nám za zády Godrik Nebelvír. Táta málem proflákl, že jsme z budoucnosti. Choval se skoro jako fanynka co se setká se svoji milovanou popovou hvězdou. Naštěstí ho někdo stihl varovat, že zakladatelé neznají naši situaci a tak se táta rychle uklidnil. V táboře jsme hned narazili i na Helgu z Mrzimoru, která rozdávala úkoly. Já se přihlásil k práci na poli, nebo spíš políčku. Nebylo nijak velký, ale plodilo dost na nasycení tábora. Táta se přihlásil k práci se dřevem. No aby ne když má truhlářskou firmu po dědovi. Aby překvapení nebylo málo, mám pocit že hned ten druhý den, nebo možná třetí, se tam k večeru objevila Sophie. Nevím jak se tam dostala a hlavně kde byla do té doby, ale hlavně že nás našla a byla v pořádku. Ségra asi bude drsná holka.

V táboře už byla situace vcelku klidná. Sice nikdo nevěděl co se stalo a jak se dostaneme domů, ale měli jsme kde spát a i jídlo a pití. Na poli bylo práce poměrně málo, tak jsem hodně času trávil se Sophie, která tam neměla co dělat. Táta s náma sice taky občas byl, ale většinu času trávil na stavbě hradu. Jednou mě tam i vzal na prohlídku. Zatím stálo v podstatě jen přízemí a jen částečně první patro. I tak ale bylo vidět, že to bude velkej hrad. Už se těším na září, až Bradavice uvidím v současný podobě. Pokud jde o zakladatele, zahlídl jsem i Rowenu z Havraspáru, ale toho čtvrtýho, Salazara Zmijozela, jsem tam neviděl. Ale prý tam byl taky.

Když už jsme tam byli asi měsíc, bylo jasný, že to nebude sen. Sice mi to tak po návratu chvíli připadalo, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, museli jsme se opravdu nějak přesunout do minulosti. Každopádně asi tak po měsíci, nebo možná i delší době, jsme se zase nějak vrátili domů. Nevím vůbec jak a je mi to jedno. Hlavně že jsme se probudili zase doma v našich postelích. Co je ale zajímavý, že podle televize jsme se vrátili do té noci, co jsme se přesunuli do minulosti. No jestli je tohle u kouzelníků normální, tak rozhodně budu mít o čem psát.