Zpátky na hrad

1.11.2004, Bradavice

Čím to, že začátek školního roku vždycky tak uteče. Přijde mi, že zápis o prázdninách jsem psal včera a při tom jsem včera oslavil třináctý narozky. Teda oslavil jsem stejně jako loni hlavně Halloween, ale to je vedlejší. Hlavně že jsem zase o rok starší. Než se ale dostanu k Halloweenu, měl bych se zmínit o tom, co zajímavýho se stalo od prvního září do včerejška.

Začnu teda nečekaně odjezdem do Bradavic. Zabalil jsem si oba kufry, protože už by se mi všechny věci do jednoho prostě nevešly, táta je nějakým kouzlem zmenšil na velikost asi tak malýho hrášku a strčil si je do kapsy. To kouzlo by se hodilo. Snad se ho budem brzo učit. Pow mi samozřejmě nezmenšoval. To bych mu ani nedovolil. Ji jsem samozřejmě dal do klece a tu vzal do ruky. Protože jsem balení odkládal a zabralo mi moc času, nestíhali už jsme jet autem, tak nás táta přemístil do Kotle. Není to příjemnej zážitek to přemístění, ale v Kotli jsme byli prakticky okamžitě. Táta vytáhl moje miniaturní kufry z kapsy a zase je zvětšil. Protlačil jsem se s nima k truhle u baru a narval je do ní. Kotel byl samozřejmě plný k prasknutí a nejvíc místa tam zabírali prváci. Vzhledem k tomu, že jsou nejmenší a mají jen jeden kufr, je to celkem divný. Vchod, nebo pro nás spíš východ z Kotle byl právě prvákama ucpanej, ale povedlo se nám dostat skrz ně ven. Konečně jsme byli zase na vzduchu a mohli se hýbat. Před Kotlem jsme potkali El, která se s náma hnedka dala do řeči. Představil jsem ji tátovi a společně jsme vyrazili na nádraží. Na to, že existuje nějakej zákon o utajení kouzelnické společnosti je přesun bradavických studentů z Kotle na nádraží poněkud nápadnou událostí. Nějakým zázrakem nás ale mudlové celkem ignorovali.

Ve vlaku jsme pak při hledání volnýho kupé s El narazili na Willa. Přisedli jsme si k němu a celou cestu se bavili. Cesta utekla rychle a v Prasinkách jsme se museli rozdělit. El s Willem šli na molo a na hrad se plavili stejně jako já loni na člunech, já ale narazil na nástupišti na Jackieho a spolu s ním jsem se vydal ke kočárům. Našli jsme jeden prázdnej, ale přisedli si k nám nějací dva zmijozeláci. Kluk a holka z vyšších ročníků. Kluk skoro celou cestu mlčel, ale ta holka s náma pár slov prohodila. Rozhodně to byla příjemná změna na zmijozel od těch našich spolužáků, především pak té ujeté Lydie. Tihle dva byli vcelku v pohodě. Jízda kočárem, který mimochodem nic netáhlo, byla rychlá. Ani jsem si nestihl všimnout, že jsme projeli Prasinky. O to otravnější pak bylo čekání na prváky ve Velké síni. Zdálo se to jako věčnost, ale ještě dýl pak trvalo zařazování. Naštěstí se ale El s Willem dostali k nám do Nebelvíru. To by snad k prvnímu školnímu dni stačilo.

 Asi tak před dvěma týdnama byla taková kolejní porada, na které se řešila především situace kolem našich prefektů. Žádný nemáme. A protože nejstarší na koleji je Lilly a Rose, kterým je třináct, a prefektovi musí být myslím patnáct, budem mít dočasně miniprefekty, což budou minimálně druháci, budem se střídat po dvou měsících ve dvojicích a budem mít oproti prefektům omezený pravomoce.

Jde hlavně o to, aby měli prváci na koho se obracet s dotazama. Každopádně super příležitost ukázat že mám na to být prefekt. První dvojice je nečekaně Lilly a Rose a ty nahradíme já s Jackiem. Vypadá to dokonce, že by se měl vrátit i Paul Woods, protože je na nástěnce napsanej jako jeden z miniprefektů. Tak snad už nebude dělat takovej bordel. Ale zrovna jemu bych takovou funkci nesvěřil. Po tom co předvedl před odjezdem k Mungovi nevěřím, že má všech pět pohromadě.

Ještě s jednou novinkou se musím pochlubit. Na školní brigádě si mě odchytil Archer a oficiálně mi oznámil, že jsem byl zvolenej za kapitána nebelvírskýho famfrpálovýho týmu! Tak teď ještě naplánovat nábor a vytvořit tým. Bude to těžká práce, hlavně proto, že máme na koleji hlavně prváky a mezi nima například ruský dvojčata, který očividně chtěli do Zmijozelu. No snad akceptujou kam je poslal klobouk a pokud budou umět lítat a dostanou se do týmu, tak snad nám to nebudou sabotovat. Každopádně musím napsat tátovi, že jsem kapitán. Bude nadšenej. Taky jím byl.

Před Halloweenem se odehrála ještě jedna čistě kolejní akce a to čajový dýchánek v klubu v šestým patře. Loni jsem tam už ani nevím proč nešel, tak jsem byl celkem zvědavej, jak taková akce probíhá. Nakonec to byla sranda. Popíjeli jsme čaj, bylo tam i nějaký občerstvení a hlavně měl s sebou Archer takový divný kostky s obrázkama, podle kterých jsme skládali příběh. Vždycky si jeden člověk hodil a podle obrázku co mu padl, vymyslel jednu větu z příběhu a poslal kostky dál. Musím říct, že padali fakt divný věci a vylezl z toho docela slušnej hororovej příběh.

No a na závěr tohodle už celkem dlouhýho zápisu moje narozky. Teda Halloween. Tentokrát jsem se vzbudil celkem pozdě a už jsem nestihl snídani. Když jsem pak procházel hrad, skoro to vypadalo, že jsem propásl nějakou velkou akci, v rámci které všichni někam odjeli nebo co. Na hradě bylo jen pár lidí. Jak jsem pak zjistil, většina zjevně spala ještě dýl než já. Každopádně u jasnovidecké věže byla půjčovna kostýmů a tentokrát bylo téma starověký egypt. Já si vybral kostým Anubise, boha mrtvých, Will byl bůh Re, tedy bůh slunce, Lilly měla myslím supa a El se na to vykašlala a neměla žádnej. Nicméně po vypůjčení kostýmů začala soutěž, která měla start na vnitřním nádvoří. Stejně jako loni šlo o vstup do podzemí přes heslo. Tentokrát ale nebyly kartičky po celým hradě, ale jen na nádvoří. Na každým svitku bylo písmeno a číslo určující jeho pořadí. Ať jsme hledali jak jsme mohli, nevím o nikom kdo by našel jedničku a i nápověda o posunuté abecedě o dvě písmena nějak neseděla. Vycházela furt nějaká blbost. Když nás to většina nedávala, asi se smihovali ne bohové ale profesoři a vstup do podzemí nám otevřeli. Narozdíl od loňska nás ale nečekala jen chodba na jejímž konci byl poklad, ale dostali jsme se do nějakýho podzemního labyrintu.

Ani nevím jak dlouho jsem se motal v té spleti tmavých chodeb osvětlených jen loučí, kterou jsem si vzal u vchodu. Celý to komplikovaly pavučiny často přes skoro celou chodbu, smradlavý pasti a taky zakopávací pasti. Bylo to docela psycho a tak jsem se asi po hodině vrátil ke vchodu. Jak jsem ale zjistil, tama cesta ven nevedla. Sebastian ze Zmijozelu nám řekl, že východ je někde jinde, ale dovede nás tam. No to se mu nedařilo. Už ani nevím, kdo nás nakonec dovedl k východu. I když mám pocit, že jednu chvíli se ujala vedení Cass z Mrzimoru. Nebo při nejmenším tak působila. Na mrzimoračku má celkem dobrý sebevědomí. Každopádně východ byl u jedné sochy stojící kousek od jedné z asi šesti truhel se sladkostma. Když jsme vyslovili heslo, dostali jsme se do jakési osvětlené místnosti. Vypadala jako pokladnice. Rozhodně tam bylo dost pokladů. I od tama jsem si něco málo odnesl, například plyšovou kočkovitou šelmu co při pohlazení dělá zvuky jak skutečná. Z tama už jsem se dostal do Velké síně a hurá na kolej, hodit si všechny ty poklady do truhly.

Ještě jsem pak sešel na chvíli do Velké síně, kde se mezi tím rozjela diskotéka, na které ale bylo pět a půl lidí. Nicméně po chvíli se tam ukázala i El, tak jsem ji vytáhl na parket. Sice prej neumí tancovat, ale náhodou jí to celkem šlo. Asi potřebuje jen popostrčit. Na pár písniček jsme si zatrsali a pak už jsme šli spát. Byl to rozhodně náročný den, ale celkem zajímavej. I když loni mi to přišlo lepší. Hlavně líp zorganizovaný. Tak a hurá zase na výuku.