Z mudly kouzelníkem
25.8.2003, Londýn
Tenhle školní rok utekl nějak rychle. Ve škole jsem moc nedával pozor, protože jsem většinu času přemýšlel nad tím, jaký to bude v Bradavicích, ale to už mi může být jedno. V září už mě tam neuvidí. Akorát mi budou chybět kamarádi. Ani psát jim nebudu moct. Něco mi říká, že by jim přišlo hodně divný, kdyby jim na okno zaklepala sova s dopisem v zobáku. I mě to ještě přijde celkem zvláštní. Ale díky vycházkám na Příčnou ulici, k Děravýmu kotli, do Godrikova dolu a ještě na pár kouzelnických míst jsem si už celkem zvykl na to, že zatím co všichni moji kamarádi jsou mudlové, já jsem kouzelník.
Z druhé strany, v Bradavicích mi nijak moc nebude chybět ségra. Co se dozvěděla o kouzelnickým světě, je jak z řetězu utržená. Furt by chodila mezi kouzelníky a se všema se bavila, všude lozila a běhala... no prostě peklo. Před pár dny jsme se šli projít do Kotle a jeho okolí. Naštěstí se nechala zavézt na prolízky mezi domama kousek od Kotle. Tam jsem si na chvíli odpočnul. Po pár minutách se tam navíc ukázal jeden kluk, co měl už v Kotli vtipnou rýpavou připomínku k nevelkému vzrůstu Sophie. Jmenoval se Lucas. Rychle jsme se dali do řeči a během chvilky jsme se už předháněli v rýpání do Sophie. Příště to chce ale najít nějakej betonovej nebo asfaltovej plácek. Sebrala tam ze země nějaký kamínky a začala je po nás házet.
Nesmím ale zapomenout na největší událost posledních dní. Dostal jsem dopis z Bradavic. Kromě informace o přijetí obsahoval i seznam věcí, co musím mít s sebou. Kufr jsme s tátou koupili už začátkem prázdnin, se zbytkem jsem ale čekal až na dopis. Přecijen za těch asi patnáct let, co už je táta pryč ze školy, se mohl ten seznam dost změnit. Jak to tak ale vypadá, nezměnil se prakticky vůbec. Abych se vyhnul největší mačkanici na Příčné, šel jsem hned shánět věci ze seznamu. Několik obchodů ale mělo zavřeno.
Tím nejlákavějším a i na pohled nejzajímavějším je jednoznačně obchod s hůlkami pana Olivandera. Včera jsem se tam byl zase podívat, dokud ještě většina prváků stojí frontu do banky, aby si vybrali pěníze od rodičů na nákupy. Mě naštěstí dal táta peníze přímo. I když sklepení gringottovy banky mě hodně zajímá. K Olivanderovi jsem dorazil kolem deváté a už tam stála jedna holka. Po chvíli neskutečně únavného čekání jsme se dali do řeči. Jmenuje se Laura a stejně jako můj táta chodil i ten její do nebelvíru a obě naše mamky zase do havraspáru. Akorát já bych chtěl do nebelvíru kvůli tátovi a Laura zase do havraspáru jako její mamka. Jabka asi fakt nepadají nikdy daleko od stromu. Občasné nervózní poklepávání nohou, nakukování do výlohy a domáhání se vpuštění do obchodu (všechno to dělal já. ona je zjevně výrazně trpělivější) jsme prokládali bavením se o všem možným. Díky tomu dopoledne uteklo jako voda a já zdrhl domů na oběd. Co ale nechápu, že se tam každou chvíli někdo zastavil a snažil se otevřít dveře, i když jsme před nima čekali my dva. Jakoby nebylo jasný, že je zavřeno.
Hned po obědě jsem utíkal zpátky k Olivanderovi a konečně bylo otevřeno. Až na malou komplikaci s nějakou holkou co se tam motala jako opilá (a to bych jí možná ani 11 netipoval), to byl nejzajímavější nákup co jsem kdy zažil. A že už jsem byl v hromadě různých obchodů i supermarketů. U Olivandera je to takový... zvláštní. Tajemný. I přes hodně vysoký výlohy je tam celkem tma. Možná za to může tmavý nábytek. Navíc kam až oko dohlídne, všude regály plný malých krabiček a v nich ta, z pohledu mudly, nejdivnější věc co můžete koupit na Příčné ulici. Kouzelnická hůlka. Na první pohled kus klacku, na druhý pohled dokonale opracovaný málem až mistrovský dílo, na třetí pohled ale něco, co se dá jen těžko pochopit. Sotva jsem pozdravil, aniž bych cokoli dalšího řekl, pan Olivander si mě přeměřil pohledem a zmizel mezi regály. Netrvalo to ale dlouho a vrátil se s první hůlkou. Opatrně jsem ji vzal, prohlídl si ji a máchl. Nic. Jediný co se dalo pozorovat bylo zasvištění vzduchu proráženýho tenkou krátkou hůlkou. Položil jsem ji zpátky na pult a Olivander spolu s ní zase odešel k regálům. Opět během chvilky se vrátil s jinou, tu už jsem vzal do ruky sebejistěji, ale situace se zase opakovala. S nesouhlasným konstatováním ve stylu že to není ta správná si ji ode mě pan Olivander vzal a zase se ztratil v záplavě všelijakých hůlek. Do třetice mi přinesl hůlku z vínovýho dřeva... hmmm dřeva vína... hmmm prostě ze dřeva vinné révy asi. A jak mi pak řekl, jádro hůlky tvoří žíne z jednorožce. Jednorožci jsou skuteční. Ach jo. A při tom bylo tak super se posmívat holkám že tak vysloveně ujíždí na zvířeti co nikdy nežilo. Každopádně když jsem vzal do ruky tuhle hůlku a máchl s ní, vyletěly z ní takový jiskry a něco jako plamen. Nevím jak to popsat, ale bylo to úžasný. Až jsem se lekl. Ozvala se taky celkem hlasitá rána a chvilku jsem se bál, že jsem tam něco rozbil. Pak došlo na placení. Od několika děcek jsem v průběhu dne slyšel že hůlky stojí kolem šesti galeonů, podle jiných zase dvanáct. No... jak se zdá, buď je u hůlek obrovskej rozptyl cen, nebo neměl nikdo z nich pravdu. Já za tu mou dal 18 galeonů! Takových peněz... No nic. Mám ji ale snad na celej život.
Pak už jsem se vydal pomalu domů. Obchod se zvířaty i obchod s oblečením paní Malkinové měly zavřeno. U Malkinové měli před vchodem truhličku na objednávky, tak jsem tam nechal lístek. Nebudu si nijak vymýšlet. Prostě sada pro první ročník a oblek. Nic víc nepotřebuju. Snad. Už bude zase deset dopoledne, tak bych měl vyrazit podívat se jestli mají v tom obchodu se zvířaty otevřeno. Radši si vezmu z domu klec na sovu. Kdyby náhodou...